Nepřemožitelní 1.část

27. května 2010 v 17:39 | Lucy |  Fan-fiction
   "Tak si pospěš!" zavolal do poschodí můj bratr, který se mě snažil dostat do auta. Lehce jsem si přetřela rty leskem a už jsem za ním běžela dolů. "Přijdeme pozdě do školy!" vyšiloval, ale byla jsem si jistá, že to stihneme bez problémů. "Žák nikdy nechodí pozdě, to jenom učitel chodí moc brzo.!" zkusila jsem ho rozesmát a podařilo se mi to. "Dobře to je taky možné." usmál se a nastartoval svoje staré autíčko. Už nějakou dobu přesluhovalo, ale to nám nevadilo. Hlavní bylo, že pořád jezdilo. Dojeli jsme až ke škole a opravdu bylo asi trochu pozdě, protože parkoviště bylo plné, a tak jsme museli zaparkovat v jedné odlehlejší ulici, kde jsme konečně našli volné místo. "Teda Elis." použil zkratku mého jména "Ty si vážně koleduješ o pěknej průšvih, když chodíš pořád pozdě." řekl mi vážně, ale prokoukla jsem ho, protože jsem viděla, jak se koutkem úst usmívá. "Já si koleduju? Promiň, ale to je tvoje chyba. Kdyby to tvoje auto jezdilo rychleji, tak jsme to stihli!" usmála jsem se na něj líbezně.

   Pokračovali bychom ve vzájemném provokování dál, kdyby se vedle nás z čista jasna neobjevil nějaký muž. Byl zahalený v červené kápi a jeho oči rudě zářily. "Kdo jste?" zeptal se Alex a stoupl si přede mě, aby mě chránil svým tělem. To se mi nelíbilo a stoupla jsem si vedle něj. "Jsi odvážná.." řekl ten muž hlubokým, ale zároveň tajemným hlasem. "Jsem Felix a vy půjdete s námi." řekl a vedle něj se objevili další dva muži. "Proč? Co se děje?" zeptala jsem se a podívala jsem se vyděšeně na bratra. "Nejsem tu od toho, abych vás o něčem informoval. Já vás jen přivedu. Ať chcete nebo ne!" řekl výhružně a my jsme ho raději poslechli. Zavázali nám oči a pak to bylo velmi zvláštní.

   V jejich přítomnosti jsem se cítila nesvá. Měla jsem strach, protože to mohli být únosci nebo kdokoli! Oči jsme měli zavázané a jediné co vím bylo to, že jsme nešli, ale zdálo se mi, jako kdybychom letěli. Ruce toho člověka, který si říkal Felix mě pevně svíraly a nohama jsem nedosáhla na zem. Cítila jsem jenom to, jak mi vlasy vlály ve větru. Cestou jsem musela usnout, protože si z části nic nepamatuji. Poměrně velká zima mě probudila a já jsem otevřela oči, ale pořád jsem je měla zavázané. "Alexi?" zavolala jsem tak, jak nejhlasitěji jsem mohla, protože jsem nevěděla, zda je tu u mě. "Elis? Co se děje?" zeptal se vystrašeně, protože výkřik jeho jména byl děsívý. " Ticho!" přikázal Felix a my jsme utichly.

    Někde za námi se zavřely dveře a podle rámusu, který nadělaly to nejspíš byly hodně staré a kovové dveře. Kde to proboha jsme? "Můj pane." slyšela jsem Felixe, který na někoho promluvil, pak nastalo dlouhé ticho. "Výborně! Našel jsi je." řekl neznámý hlas radostně. Pak mi někdo rozvázal oči a já jsem konečně opět mohla vidět. Chvíli mi trvalo, než si moje oči zvykly na světlo, které bylo tlumené, protože jsme byly v nějaké místnosti, která neměla okna. Vypadalo to, jako kdybychom byly pod zemí! Podívala jsem se na bratra a v jeho tváři jsem četla stejně překvapený výraz.

    "Vítejte ve Volteře." řekl ten neznámí hlas a já jsem se podívala do očí člověka, který měl stejné rudé oči, jako má Felix. "Kdo jste?" zeptala jsem se nejistě. "Mé jméno je Aro a toto jsou Caius a Marcus. Jsme páni ve Volteře." předstvil se a usmíval se úsměvem, který mi naháněl hrůzu. "Dovolíš?" došel až ke mně a podíval se na mou ruku. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem mu jí podala. Aro zavřel oči a chytl mě za ruku, ale dotýkal se jí jen špičkami prstů. Chvíli nehybně stál a pak přešel k Alexovi a udělal to samé. "To je zajímavé." řekl, když se pustil jeho ruky. "Takže jen ona.." pokračoval ve své mluvě. "Co se děje?" zeptal se Alex. "Proč jste nás sem přivedli?" zeptal se po chvíli, když viděl, že mu nikdo neodpovídá.

   "Nechal jsem vás přivést proto, protože jste podle dávného proroctví ti, kteří mají nadpřirozenou sílu." odpověděl na bratrovy otázky. "Kdybychom nějakou sílu měli, tak proč bychom jí nepoužily už dříve?" zeptala jsem se ironicky. "Nepoužili jste jí, protože se vaše schopnosti objeví až ve chvíli, kdy se stane jednimi z nás. Stanete se upíry." řekl klidně a přeslechl můj ironický podtón. "Cože?" zeptala jsem se současně s Alexem. "Po vaší přeměně bude spousta času. Jane?" zavoval za sebe a do místonosti vstoupila malá upírka.

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolikátý/á jsi?

Zjisti to!

Komentáře

1 NarutoTeam-Aeryn NarutoTeam-Aeryn | Web | 27. května 2010 v 17:47 | Reagovat

ahoj .Prosím prečítaj si toto ↓
http://online-fun.blog.cz/1005/prosiiime-o-hlasky-uz-fakt-naposledy-p-je-to-surne-a-dolezite
prepáč za reklamu a dúfam že nás podporíš
fakt sa za túto reklamu handíme ale je to pre nás strašne dôležité
ináč máš pekný blog =) a keby si nieke potreboval/a hlásnuť aj ty, daj vedieť =P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama