Nepřemožitelní 5.část

31. května 2010 v 10:34 | Lucy |  Fan-fiction
   Byla jsem nervózní, jako když jsem poprvé vstupovala do dveří střední školy, kterými se přede mnou otevírala budoucnost.

"Mám strach tati." přiznala jsem se mu, když mě vezl ke škole.
"A čeho se bojíš?" zeptal se s rodičovskou láskou a starostí.
"Všeho. Bojím se toho, že nezapadnu, že budu všem jenom pro smích a taky toho, že nedokážu být dospělá a pořád budu jenom dítě ze základní školy." řekla jsem smutně a zavřela jsem oči.
"Ale Elis, střední přeci není jenom o tom, že by jsi najednou měla být dospělá." usmál se a já jsem v koutcích jeho očí zahlédla vrásky. "Střední škola ti otevírá nové dveře, ale nezavírá dveře dětství. Nestane se z tebe náhle dospělá žena, ale už také nebudeš malá holčička. Věřím, že ty zapadneš do kolektivu lidí, protože jsi vyjímečná. Jsi krásná, chytrá a lidé tě mají rádi. A vždycky si pamatuj, že já s maminkou tě milujeme. A jedno tajemství bych ti teď měl asi říct.. Ani já nejsem pořádně dospělý. Občas se cítím jako dítě, ale je to jenom na mně, jestli takový chci být a nebo ne. Nedělej si vrásky smutkem. Buď sama sebou a všechno bude dobré." poradil mi a já jsem byla ráda za to, že ho mám.
"Děkuju tati. Moc jsi mi pomohl. Mám tě ráda." řekla jsem, vtiskla jsem mu pusu na tvář, kterou pokrývalo jednodenní strniště a vyšla jsem z auta do školy.

   "Jsi v pořádku?" zeptal se mě Alex, který přišel ze svého pokoje a nastavil mi rámě ruky.
"Ano jsem, já.. jenom jsem trochu nervózní." přiznala jsem se mu a on se zasmál.
"Prosímtě, vypadáš úžasně! Viděla jsi se už v zrcadle? Každá dívka tam bude ve tvé přítomnosti nervózní, protože ty vypadáš jako bohyně." chválil mě tak, až bych se bývala červenala, kdybych ovšem mohla. Postavily jsme se před dveře, kterými se vstupuje do sálu a nandaly jsme si masky, které byly součástí plesu. Pak už sluhové otevřeli dveře a my jsme vstoupily do velkého plesového sálu, který byl bohatě nazdoben zlatem. Připadala jsem si jako v nějaké pohádce. Rudé závěsy kontrastovaly s tmavou malbou zdí, na kterých byly zavěšeny kahany se svícemi, které osvětlovaly spolu s velkým lustrem celý sál.

    Přesunuli jsme se k Arovi a on nás uvedl před ostatní.
"Dámy a pánové, vážení hosté" začal s úvodní řečí "Výtejte ve Volteře na velké oslavě pobývání dvou důležitých členů naší rodiny. Přivýtejte prosím Elisabeth a Alexandra." použil naše celá jména a my jsme se lehce uklonily. Přítomní zatleskali, a pak se již spustila hudby, která se v sále skvěle rozléhala.
"Můžu tě poprosit o tanec, sestřičko?" zeptal se Alex, když první tóny hudby zazněly sálem.
"Jistě, ale neručím za tvé případné zranění. Přeci jen jsem byla v tanečních naposledy před dvaapadesáti lety." usmála jsem se na něj a on lehkým mávnutím ruky naznačil, že taková maličkost ho nemůže odradit. Sešli jsme ze stupínku dolů na parket a vmísili jsme se mezi ostatní tančící páry. Bylo to zvláštní, jak lehký tanec byl. Nezapomněla jsem nic a jak je vidět, tak Alex také ne. Protancovávaly jsme kolem velkého zrcadla a já jsem zahlédla odraz muže a ženy, kteří v maskách tancovali kolem sálu. Její dlouhé zvlněné hnědé vlasy, které měla v drdolu, ze kterého byly volně spuštěny dolů vypadaly skvěle v kontrastu s jeho tmavými vlasy, které byly na krátko ostříhané a upravené do elegantního a zároveň velmi moderního střihu. Vypadaly jsme vážně dobře.

   Alex měl pravdu, že ženy nejspíš budou závidět, ale trochu se zmílil, protože v sálu byla ještě jedna dívka, která byla mnohem krásnější, než já. Tančila uprostřed parketu s mužem, který byl o kousek vyšší než ona a měl proti ní mohutnou a silnou postavu. Už od pohledu mi bylo jasné, že je velmi silný. Více, jak on mě ale zaujala ona. V rudých šatech, které ostře kontrastovaly s jejími blond vlasy jí to velmi slušelo. Nepochybně si byla jistá svou krásou a svými přednostmi, protože se pohybovala jako královna. Všímala jsem si pohledů, které jí věnovali muži i ženy a také jsem si všímala jejího pohledu, který věnovala tomu, kdo s ní tancoval. Byl to pohled, který jsem dosud nikdy nepoznala. Byl zamilovaný? Já nevím, nikdy jsem nepoznala někoho, kdo by pro mě byl víc, než jen dobrý přítel.

   Skladba dohrála a my jsme se chystali odejít z parketu, ale zabránl nám v tom jistý muž.
"Smím prosit?" zeptal se Alexe, který mě držel za ruku. Nejspíš nevěděl, co odpovědět, a tak se na mě tázavě podíval. Může. Poslala jsem mu vzkaz skrz naše myšlenky a on mě tedy předal tomu neznámému upíru. Pomalu odešel k Arovi, ale pořád nás pozoroval, zatímco jsme začali tančit.
"Mohu vědět, jak jmenujete?" zeptal se slušně. Bylo mi okamžitě jasné, že je již dlouhou dobu upír.
"Jmenuji se Elisabeth, ale prosím říkejte mi Elis." požádala jsem ho "A vaše jméno?" zeptala jsem se ho hned. Neušlo mi, že se pod jeho maskou skrývá velmi krásná tvář. Pohled do jeho očí mě zarazil. Byla jsem si nepochybně jistá, že je upír, ale jeho oči nebyly rudé. Měly barvu onyxu. Nikdy jsem neviděla upíra s takovou barvou očí.
"Jmenuji se Edward Cullen."představil se a zatančil semnou elegantní otočku, při které jsme se vyhnuli páru vedle nás. "Děje se něco?" zeptal se, když jsem ho dlouho pozorovala, ale i on se na mě pořád díval a zkoumal můj obličej. Jeho bronzové a vzhledem neupravené vlasy vypadaly skvěle. Ani můj bratr Alex nevypadal tak dobře, jako Edward.
"Tvé oči.. Jsou jiné, než mé. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl takové oči, jaké máš ty." vysvětlila jsem mu své zkoumání, ale nechala jsem si pro sebe, že za to, že z něj nemohu spustit zrak může i fakt, že je vážně krásný. A to jsem ho neviděla bez masky! Má v sobě charisma a něco, co mě přitahuje jako magnet přitahuje kovové předměty.

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama