Stará láska.. 1. část

15. května 2010 v 18:39 | Lucy |  Fan-fiction
   Svět se člověku zdá nudný a šíleně dlouhý, když je upír. Potom, co jsme se s Edwardem rozešli jsem se snažila různě zabavit. Skákala jsem z mostů, lezla po horách a prováděla adrenalinové sporty, ale pořád jsem se nudila. Měla jsem kolem sebe spoustu přátel, kteří si mysleli, že jsem obyčejný člověk, ale také spoustu upírů, kteří mě rozptylovali. Už šedesát let jsem po rozchodu s Edwardem, někdy o Cullenových slyším, ale nepotkali jsme se. Oddělila jsem se od nich, protože jsem nemohla být nablízko Edwardovi. Bylo by to pro nás oba těžké a špatné. Několikrát mě napadlo, co asi dělá můj vlkodlačí kamarád Jacob. Milovala jsem ho, ale Edwarda jsem milovala víc. Nikdy jsem se nevrátila zpátky domů. Lákala mě představa toho, co asi dělá Charlie a mamka, ale nemohla jsem se tam ukázat, protože bych se jistě nedokázala držet od nich dál a ukázala bych se jim.
   
     Je to sto let, co jsem upír. Dnes mám narozeniny, jak příhodné. Mám narozeniny a jsem sama na to, abych je oslavila. Rozhodnutí co budu dnes dělat jsem nemusela nijak řešit. Rozhodla jsem se už dávno, ale nenašla jsem odvahu na to, abych ho uskutečnila. Vracím se do Forks! Chci se tam podívat a zjistit, co se změnilo a co zůstalo stejné. Po tak dlouhé době už mě tam nikdo nepozná.. Sbalila jsem si všechny své věci a nasedla jsem do svého auta. Bylo brzy ráno, a tak nebyl žádný prvoz a já jsem mohla klidně jet rychleji, než bych mohla odpoledne. Minuty utíkaly a já jsem brzy spatřila ceduli s nápisem "Forks" vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem sem vjížděla poprvé předtím, než jsem spatřila Cullenovi. Tolik věcí se od té doby změnilo.! Najela jsem na cestu, která vedla přes les až domu Cullenovýcha nechala jsem auto stát na jedné lesní cestě, která z ní odbočovala. Vystoupila jsem a rozeběhla jsem se lesem. Běžela jsem se podívat na dům, který patřil mému otci. Věděla jsem, že ho prodal, ale chtěla jsem vědět jestli ještě stojí a nebo jestli ho zbořili.
   
    Upíří rychlostí jsem proběhla přes ulici a zastavila jsem se v křoví naproti domu. Byl nově natřený, ale jinak pořád stejný. V okně jsem viděla ženu, která podle zvůků, které vycházely z domu zrovna vařila. Zavzpomínala jsem na doby, kdy jsem tam takhle stála já a musela jsem si přiznat, že někde uvnitř mé hlavy to zabolelo. Vrátila jsem se k autu a opřela jsem se o něj. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem byla ještě člověk a Edward se mnou v náručí utíkal lesem. Byly to krásné časy. Napadlo mě, co se asi stalo s naším paloučkem. Na nic jsem nečekala a vyběhla jsem tam, kde jsem ho tušila. Nemýlila jsem se! Našla jsem ho bez problémů. Tady se to ale změnilo.. Nikdo se o toto místo nestaral, a tak bylo zarostlé křovím a vysokou trávou, ale byla jsem si jistá, že je to právě náš palouček. Na takové místo prostě nemohu zapomenout.!

     Lehla jsem si do trávy a zavřela jsem oči. Pod víčky se mi honily myšlenky na můj starý život i na můj upíří život. Vzpomínala jsem na všechno a na všechny. Copak asi dělal Jacob? Zlomila jsem mu srdce, když jsem si vybrala Edwarda, ale nemohla jsem jinak. Z vzpomínání mě vytrhly zvuky, které nepatřily mezi lesní. Vzpomněla jsem si téměř okamžitě, kdy jsem tyhle zvuky slyšela naposledy a natáhla jsem kolem sebe svůj štít. Dokázala jsem ho ovládat skvěla. Za sto let se mé schopnosti zvětšily, můj štít už není jen myšlenkový, ale dokáže zabránit i fyzickému napadení je jako byrikáda mezi mnou a nepřítelem. Slyšela jsem dech blížících se vlkodlaků a také praskající větvičky, které nevydržely jejich váhu. A pak jsem je uviděla..

    Byli tak majestátní! Přesně jako byl Jacob Black. Viděla jsem jejich zlostné pohledy a jejich vrčení mi dokazovalo, že tu nejsem vítaný host. Jeden z nich se přeměnil, byl to ještě kluk. " Tohle je naše území!" řekl a ostatní stáli před ním, kdyby mě náhodou napadlo na něj zaútočit. " Tohle území bývalo neutrální, pokud vím!" odpověděla jsem bojovně. Chlapec překvapeně vykulil oči, ale hned zase srovnal svou masku. Byli tři, ale něco mi říkalo, že to nejsou všichni. " Naše území je tam, kde jsme my. A my jsme tady!" řekl výhružně, ale já jsem měla připravenou odpověď. " Území vlkodlaků je Quiletské území! A pak jsou pod vaší ochranou lidé z města! Já nejsem na vašem území a také tu nikoho neohrožuji.!" dodala jsem a významě jsem se na něj podívala. " Brendne, zavolej Jaka! On jí to vysvětlí!" řekl s úsměvem na rtech a ve mně zatrnulo. Řekl Jaka? To musí být jen shoda jmen.. Jacob tu přece nemůže být. Slyšela jsem hlasitá zavití, která byla na znamení domluvy. Tolik jsem si toho o vlkodlacích pamatovala. Jacob mi toho spoustu řekl..

   
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolikátý/á jsi?

Zjisti to!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama