Stará láska.. 4. část

16. května 2010 v 14:33 | Lucy |  Fan-fiction
    " Můžeme?" zeptal se kluk, který nakoukl dveřmi do Jacobova domku. " Jasně." řekl trochu překvapeně Jake, protože nečekal, že by za ním přišli teď, když má v domě upíra. Poodstoupila jsem dál od dveří, abych je zbytečně nedráždia svým pachem, když přišli v dobrém a řekla jsem Jakovi, e budu venku, protože jsem nechtěla překážet. " Ne, počkej prosím. My jsme přišli i za tebou." řekl jeden z nich. Zůstala jsem tedy stát a oni se posadili na zem a na gauč. Dům byl najednou plný. Šest velkých kluků nebo mužů protože každý z nich je jinak starý, zaplnilo celý domek a byly jsme tu najednou dost namačkaní. " Co se děje?" zeptal se Jake a podíval se na kluka, který se představil jako Tom. " Přišli jsme, aby jsme se ti omluvili." řekl po chvilce váhání. Zůstala jsem překvapeně stát a přemýšlela jsem o tom, za co se mi chtějí omluvit.

    " Nevím, že by jste se mi měli za něco omlouvat." řekla jsem, i když jsem věděla, že se nejspíš omlouvají za to, že mi nevěřili a že Jakovi vymlouvali to, aby mě sem vzal. " Mluvili jsme o tobě špatně a mysleli jsme si, že jako upír jsi pro nás nebezpečná, ale dneska jsi nám..... Zachránila jsi nám život." řekl jeden z nich a já jsem byla překvapená, tím že věděli, že to byla moje moc. Jak můžou vědět, že mám nějakou moc? " Jak můžete vědět, že jsem to byla já?" zeptala jsem se ze zvědavosti. Podívali se na Jaka a v pohledu, který jim vracel jsem poznala, že to bylo něco, co jsem nejspíš neměla vědět. " Jaku? Odkud to víš?" zeptala jsem se, protože tohle nemohli vědět. Zmizeli jsme odtud dřív, než bych to stihla Jakovi říct. " To je dlouhá historie." odvětli vyhýbavě a snažil se to zamaskoat rozhovorem s ostatními. " Nejsem hloupá, a tak jasně vím, že jsem ti o tom nikdy neřekla.! Tak odkud to víš?" vyptávala jsem se dál, ale on mi nechtěl odpovědět. " No my asi půjdeme. Mějte se." řekl Tom a odcházeli. Zůstali jsme v domě sami a já jsem se znovu zeptala. " Záleží na tom tolik?" zeptal se nervózně. " Ano! Záleží mně ano!" řekla jsem rozčíleně.

    "Prostě to vím. To ti musí stačit." řekl a tím chtěl uzavřít téma. " Jaku, já jsem myslela, že ti můžu uvěřit. Proč mi tohle nechceš říct? Nebo radši nic neříkej.. Já se pojedu projet. Nevím, kdy se vrátím." vyšla jsem z domu, nesnažil se mě zastavit. Zůstal sedět na pohovce se skloňenou hlavou. Nasedla jsem do auta a jela jsem se projet. Nevěděla jsem, kam bych měla jet, a tak jsem se jen projížděla po okolí. Nevím proč, ale hlavou se mi honily vzpomínky na Edwarda na časy, kdy jsme byly spolu a milovaly se. Snažila jsem si to nepřipouštět, ale nemohla jsem to odvracet do nekonečna. Miluji Edwarda, ale on mě už nechce.. Nemůžu se k němu vrátit a nemůžu dávat naděje Jacobovi, protože i když ho miluji, tak Edwarda miluji víc a nemůžu si takhle hrát s lidskou bytostí. Ani nevím, že bych tam mířila, ale zajela jsem k domu Cullenových. Neuvěřitelné, že byl pořád stejný.! Občas sem jezdila Alice s Japerem a nebo Rosalie s Emetem, když tu chtěli být museli být nenápadní a nidko je nesměl vidět. Pro upíra nic těžkého.!

    Na místě za domem byl ukrytý klíč a já jsem to dobře věděla. Odemkla jsem si dveře a vešla jsem dovnitř. Bylo to tu tak prázdné. Vždy se odtud muselo všechno odtěhovat, aby nikdo nepoznal, že tu někdo občas žije. Procházela jsem dům, který jsem dřív také navštěvovala, vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem ještě byla člověk a Edward mě poprvé přivedl do své rodiny. Byla jsem tak nervózní. Pak jsem je poznala a získala jsem víc, než bych kdy mohla doufat. Získala jsem novou rodinu, která při mně stála v těžkých časech mé přeměny a začátků mého nového života. Posadila jsem se k pianu, které tu zůstalo a zkusila jsem si zahrát pár not. Vzpomínky se mi vracely a kdybych mohla, tak bych se určitě rozplakala. Vyšla jsem do horního patra a procházela jsem pokoje. Byly prázdné, jen málokde zůstal nějaký nábytak nebo knihy. Edwardův pokoj byl opuštěný. Byla tu jen postel a stůl, nic víc. I jeho knihovna zela prázdnotou. Tady jsem nemohla zůstat dlouho a tak jsem přešla do pokoje, který patřil Alici. Ten nebyl prázdný! Měla tu svůj nábytek a v šatně byly některé věci, které nikdy nikdo neměl na sobě. Alice by nedovolila, aby jí to tu někdo vystěhoval usmála jsem se a posadila jsem se na postel.

    Něco mi tu přece jenom, ale nesedělo. Na jejím psacím stole pod vrstvou prachu ležela obálka a na ní tužka. Zvědavost mě přemoha a přiblížila jsem se ke stolu, abych zjistila, komu byl dopis adresován. Na obálce stálo: "Drahá Bello". Vylekala jsem se, jak je to možné? Vždyť tu tak dlouho nikdo nebyl...

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolikátý/á jsi?

Zjisti to!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama